Ctnosti a neřesti - Střídmost a obžerství

Žijeme přece jen jednou. Život musí být intenzivní. Proč bych neměl za svůj krátký život zkusit všechno, co se nabízí?

Na podobných názorech ztroskotali už mnozí. V podstatě to znamená pravý opak štěstí. Člověk se prostě cítí lépe, když si umí zachovat střídmost. Když si nezachovám zdravou míru, zničí mě to a zdaleka to neplatí pouze o pití alkoholu. Jedině zdravá míra mi dává šanci dobře žít, a vlastně vůbec přežít.

Míra – toto slovo zní uším moderního člověka poněkud mravokárně, smrdí omezováním, potlačováním, umravňováním a ukázňováním. Má také pachuť určité průměrnosti. To všechno jsou pojmy, které nezavánějí zrovna svobodou, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti však opravdu nejde o nic jiného než o usměrnění žádostivosti.

Střídmost nevymysleli jako první asketičtí mniši. Moudří lidé ze všech světových tradic cítili potřebu neustále na střídmost upozorňovat, neboť člověk dokáže krotit své pudy. Aristoteles v Etice Nikomachově hovoří o pravé míře neboli správném středu, který ovšem nemá nic společného s průměrností. Troufalost je přehnaná odvaha, zbabělost naopak její nedostatek. Sebekázeň se nalézá uprostřed mezi nevázaností a bezcitností, velkorysost se nachází přesně mezi rozhazovačností a lakomstvím.

Platon užívá krásného obrazu: Přirovnává naše pudy k hřebcům, kteří jsou zapřaženi do vozu. Když se začnou plašit, jejich síla začíná být nebezpečná. V tom případě je zapotřebí zkušeného vozataje, který by zvířata zkrotil otěžemi a udržel vůz ve správném směru. Všechno ostatní by bylo nebezpečné. Prostředky k zachování zdravé míry jsou otěže rozumu, které nám poskytují možnost, jak zacházet obezřetně s nebezpečími.

Míra, případně neuměřenost, tvořila jedno z ústředních témat antické filosofie. Seneca a Marcus Aurelius s ní spojovali celý systém nauky o ctnostech. Jádrem jejich úvah byla myšlenka, že se dokážu něčeho zříci ze svobodné vůle. Tělo mi sice může namlouvat, že to a to by bylo dobré, ale přesto se mohu rozhodnout, že to přece jen neudělám. Večer už nebudu číst, nechám něco plavat. Rád si zahraji na hudební nástroj, ale také vím, kdy mám přestat. Pokušení je velké a všechno se může zvrtnout a změnit v nezdravý stav. Užívání se může změnit v závislost na požitku, intenzivní práce ve workoholismus. Závislostí se dokážeme zbavit pouze tak, že přijmeme přirozené hranice, a že je budeme zachovávat.

Pouze lidé se dokážou cpát až k pozvracení nebo zpít až do němoty. Takové chování nazýváme zvěrstvem, ale naprosto to nevystihuje skutečnost. Zvíře se nám totiž pouze jeví jako lačné nebo neznající míru. Pes, který chtivě hltá krmení z misky, přestane žrát, jakmile je sytý. O žádostivosti mluvíme v případě, kdy je překročena přirozená hranice pudu. Proto žádostivost nevychází z živočišné říše, nýbrž je součástí svobody člověka.

Hovořím-li o pudech, nemám tím na mysli pouze touhu po jídle nebo sexuální touhu, ale také ctižádost, touhu po moci, touhu po uznání a po uplatnění, teritoriální chování nebo pozérství. Nic z toho člověka neosvobozuje, ale naopak uvrhuje do závislosti. Uchovat si zdravou míru se nikdy neobejde bez kázně. Ukáznit své pudy znamená otevřít prostor svobodě nad rámec biologických daností. Ten kdo se v životě řídí ctnostmi, vždycky najde správnou míru, protože ví, že neexistuje nekonečné štěstí. Zdravá míra znamená i to, že se člověk dokáže uskrovnit, že ví, kdy už má něčeho dost, a že se podle toho dovede zařídit. Dokáže se spokojit s tím, co skutečně potřebuje. Dokáže se radovat z toho, co má.

Člověk závislý na požitcích jen hltá a polyká. Jeho opakem je tichý labužník, který si dokáže jídlo dlouze vychutnávat a nechává si sousto lahodného pokrmu nebo nápoje rozplývat na jazyku. Ten, kdo je závislý na požitku, zhltne talíř husích jater, a přece z nich nemá ten pravý požitek, především proto, že chce pořád víc a víc. Umění žít spočívá v tom, že si člověk dokáže vychutnat dobré věci, ale že si také v pravý čas dokáže říct: To stačí!

Staří mniši říkávali, že z nadbytku se rodí démoni. Platí to i v případě, kdy člověk může dělat až příliš mnoho dobrého. Dokonce se může stát, že se zlo převlékne do roucha zdánlivého dobra. Člověk tak může ve jménu vyššího dobra překročit vlastní mez. Jako například lékař, který je čtyřiadvacet hodin ve službě. Ve skutečném dobru nemůže člověk ztratit zdravou míru – když už nemohu dál, musím přestat.

„Přespříliš dobrého“ se může projevit například v tom smyslu, že jsou děti neúměrně zasypávány horami hraček, nebo že nějaký zbohatlík ověsí svou partnerku šperky jako vánoční stromeček. Ani se zbožností se to nemá přehánět. Nepřetržité modlení, kdy jde stranou práce nebo večeře pro rodinu, už dnes nepředstavuje akutní nebezpečí. A přece i to se stává.

Všechno se dá přehánět, dokonce i taková věc jako rodinná soudržnost. Je úžasné, když děti mají zdravý vztah k vlastní rodině. Ale když se odmítají vystěhovat z „hotelu Máma“, nemohou dozrát v dospělé jedince. Zůstat doma u maminky a tatínka je mnohem pohodlnější. A tady vidíme, že ctnost zdravé míry má také jednoznačné sociální důsledky.

Nejde tedy o odříkání jako takové, ale o zdravou míru. Krásný příklad nabízí řehole svatého Benedikta. Píše se v ní, že v postní době si má mnich vzít ode všeho trochu a ode všeho trochu si má odříci – od jídla, od pití a od spánku.

čerpáno z knihy: Notker Wolf, Sedm hlavních ctností

Na obrázcích má střídmé děvče naplněný svůj pohár až po okraj, neboť střídmí lidé znají ve všem svou míru. Zatímco alegorie obžerství je znázorněna tlustou ženou se zkaženými zuby, jak mlsně hledí na mísu plnou lahůdek. Zvířecím před-stavitelem obžerství je prase, i když už víme, že samo s obžerstvím nemá nic společného.

Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač nemá hlad, a mluví, ač nemá co říci.   John Steinbeck                                                                                                  P. Libor Churý