Světec měsíce

Svatá Josefina Bakhita

otrokyně a řeholnice (1869 – 8.2.1947)

Bakhita spatřila světlo světa v roce 1869 v Olgosse, nedaleko Dárfúru, v jihozápadní části Súdánu. V této zemi žijí obyvatelé národa Dagi, kam přišli před staletími, usídlili se tam a patřili k významným kmenům. Rodina malé Bakhity byla šťastná a spokojená. Vlastnila pole i dobytek. Když jí bylo sedm let, unesli Bakhitu dva Arabové a prodali do otroctví. Bakhitu si koupil turecký generál, jehož žena ji přinutita k bolestivému tetování. Mučitelka uchránila před tetováním jen její tvář, protože byla velmi pěkná. Přesto jí však způsobila na prsou, na břiše i na ramenou 114 řezných ran břitvou na holení. Ubohá oběť si nepřála nic jiného, jen umřít. Mučitelka navíc do jejích ran vsypala sůl, aby byly navždy patrné, což jen zvětšovalo její utrpení. V roce 1882 prodal generál Bakhitu italskému konzulovi Callistovi Legnanimu. Ten s ní jako první zacházel pěkně, nechoval se k ní ani jako ke zvířeti ani jako ke zboží. Když Legnani dostal v roce 1885 pokyn opustit Afriku a vrátit se do Itálie, vzal Bakhitu s sebou. Tam ji daroval svému příteli Augustovi Michielimu. S novými pány se Bakhita přesunula do benátského Mirana. Dělala chůvu Mimmině, jejich musela náhle odcestovat a zanechala služebnou i svou dceru Mimminu v Itálii a ubytovala je v Institutu katechumenů, spravovaném Sestrami lásky (kanosiánkami) v Benátkách. Tam Bakhita dostala od pana Checchiniho malý stříbrný křížek s Ukřižovaným: „Když mi ho dával,“ vyprávěla Bakhita, „vroucně jej políbil. Poté mi vysvětlil, že Ježíš Kristus, Syn Boží, za nás zemřel. Já jsem nevěděla, co to znamená, ale postrčena nějakou tajemnou silou jsem si ho schovala. Pamatuji se, že jsem se na něj potajmu dívala a cítila jsem v sobě cosi, co jsem nedovedla popsat.“

Sestry lásky vyučily Bakhitu pravdám víry, v níž, i přes jazykové těžkosti, činila takové pokroky, že brzy zatoužila po křtu. V roce 1889 pobývala Maria Turina Micheliová opět v Itálii, aby se tam připravila na definitivní odjezd zpět do Afriky. Dívka si uvědomila, že kdyby se vrátila do Afriky, riskovala by, že ztratí víru, a rozhodla se tedy zůstat. Vyvolala tak velmi tvrdou odezvu paní Micheliové, která se obrátila dokonce na královského prokurátora; nebylo to však nic platné. „Protože se dívka nalézá v Itálii,“ odpověděl prokurátor, „kde se s otroky neobchoduje, zůstane svobodná.“

Byla pokřtěna 9. ledna 1890 jmény Josefina, Markéta a Fortunata. Týž den byla biřmována a přijala své první svaté přijímání. Po dva další roky zůstala v institutu, kde mezi kanosiánkami uzrálo její řeholní povolání. Do noviciátu nastoupila v prosinci 1893 a své první sliby složila o tři roky později ve Veroně. Krátce předtím byla prověřena ohledně svého povolání benátským patriarchou, kardinálem Sartem, který jí řekl: „Slož své svaté sliby bez bázně: Ježíš tě má rád. Ježíš tě miluje. I ty ho miluj a stále mu takto služ.“ Věčné sliby složila až roku 1927 v kapli dceřiného domu v Miranu (Benátky).

V Benátkách trávila své dny v dívčí dílně pletením a vyšíváním. Svěřené úkoly vykonávala vždy pohotově, s prostotou a vlídností. „Matka Maurka“, jak ji lidé nazývali, měla vždycky dobré slovo a úsměv pro všechny. Její černé ruce plné lásky se dotýkaly hlaviček dětí, které každý den navštěvovaly v institutu školu. Její milující hlas, který zněl jako zvonek, a k tomu její africký přízvuk, očaroval maličkých, těšil chudých a ubohých. A tak se chovala ke všem, kteří zaklepali na dveře institutu. Pro Bakhitu to byly projevy zcela samozřejmé.

Jak léta přecházela, začínala Josefina pociťovat následky brutálního zacházení, především kopanců a bičování, jež vytrpěla ještě jako otrokyně. Když nakonec skončila na vozíčku, trávila celé hodiny v modlitbě před svatostánkem a svá utrpení obětovala za církev, za papeže a za obrácení hříšníků. Vydechla naposled 8. února 1947 poté, co zvolala: „Jak jsem spokojená... Madona, Madona.“ Její hrob byl záhy v obležení věřících, kteří se utíkali k její přímluvě s překvapujícími výsledky. Blahořečena byla papežem Janem Pavlem II. 17. května 1992, svatořečena potom 1. října roku 2000.

V době velikého soužení jde Bakhita po cestě následování Krista, po cestě prohloubení křesťanské lásky a neotřesitelné věrnosti církve. (Jan Pavel II. - 17. května 1992)                                                                                     tým spolupracovníků redakce

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: