Rosteme ve víře

CÍRKEVNÍ DĚJINY

Hereze

Dnes si tedy představíme nejdůležitější bludná učení (hereze), která však mnohdy nejsou minulostí. Tyto bludy jsou vesměs postavené na pravdě, kterou hlásá církev, ale liší se tím, že pravdou manipulují. Dá se to přirovnat k pohledu do křivého zrcadla: skutečnost je pravá, ale obraz je pokřivený. Hereze se týkají těchto tří oblastí: nauky o Trojici, nauky o Kristu a nauky o ospravedlnění. Všechny otázky, které tyto hereze vznesly, byly pro církev přínosem, protože díky nim církev jasně určila, co je a co není v souladu s poselstvím, které přijala k hlásání od Krista. Bludy vycházely v dané době z velmi rozšířené gnóze. Její zastánci tvrdili, že Ježíš předal apoštolům tajné učení, které mohou přijmout jen zasvěcení. Samozřejmě si vybírali z učení církve, co se jim zalíbilo a doplňovali to dalšími prvky z jiných náboženství. 

Za celá staletí dějin církve se vyskytovalo mnoho herezí, dnes si představíme jen ty nejzákladnější, protože mnohé další vycházejí většinou z těchto bludných učení.

 

Hereze o Trojici

Adopciáni pokládali Krista za pouhého člověka, který byl při křtu naplněn božskou silou, a tak Bohem „adoptován“. Dalším bludným učením se vyznačovali modalisté, kteří pokládali Krista za pouhou formu zjevení jediného Boha. Na základě tohoto bludu se dá říci, že za nás trpěl Bůh (Otec), který se zjevil jako Syn. Od těchto dvou směrů vede cesta asi k jednomu z nejznámějších bludů – arianismu, nazvaném po svém zakladateli, alexandrijském knězi Ariovi. Ten zašel ve svých tvrzeních tak daleko, že úplně popřel Kristovo božství. V praxi by podle Aria bylo jedno, koho by člověk následoval, jestli Krista, Mohameda nebo Buddhu.

Pravá nauka byla potvrzena po spletitých jednáních na koncilu v Niceji roku 325 a my ji známe z tzv. nicejského vyznání víry: Kristus se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pra-vého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem.

Od té doby se vedly zápasy o pravost víry. Velkými postavami byli svatí Atanáš a později Řehož Naziánský, Řehoř Nysský a Basil Veliký. Po-slední tři velkou měrou přispěli k rozlišování tří božských osob v Bohu na základě jejich vztahů: dárce (Otec), obdarovaný (Syn) a dar (Duch svatý). Na základě tohoto učení bylo potvrzeno božství Ducha sv., které ariáni také popírali, a tím vstoupilo do liturgie nicejsko-konstantinopolské (nicejsko-cařihradské) vyznání, jak jej máme dodnes.

 

Hereze o Kristu

V této otázce jde hlavně o spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu. Konstantinopolský patriarcha Nestorius odmítal nazývat Marii Bohorodičkou, označoval ji pouze jako Kristorodičku. Tvrdil totiž, že Maria porodila Ježíše pouze jako člověka a božství se připojilo později – tedy adopcianismus. Tento spor vyřešil Efezský koncil roku 431, který potvrdil božství Krista od počátku. Druhým extrémem bylo Eutychovo učení, které na rozdíl od Nestoria příliš zdůrazňovalo božství Krista, v němž se lidství rozplynulo jako kapka medu v moři. Tyto rozpory se řešily na koncilu v Chalcedonu roku 451, který jasně stanovil, že v Kristu jsou dvě přirozenosti, nesmíšeny a neodděleny, spojeny v jedné osobě. Pro nás to znamená, že Krista můžeme následovat, protože byl úplným člověkem a můžeme věřit, že nás spasil, protože je zároveň úplným Bohem.

 

Hereze o ospravedlnění

Hlavními postavami tohoto sporu byli Pelagius (odtud pelagianismus) a sv. Augustin. Pelagius hlásal, že člověk prakticky nepotřebuje milost k tomu, aby dobře jednal, ale jen k tomu, aby dobře jednal s větší snadnos-tí. Proti tomu se postavil Augustin, který měl s působením milosti hlubo-ké zkušenosti. Tento spor sice nevyřešil žádný koncil, ale je důležitý pro praktický život každého křesťana. Žádný křesťan si nemůže získat spásu sám o sobě, svým úsilím. Spása je především nezasloužený dar od Boha, který ve své do-brotě dává také milost, aby člověku pomáha-la. Z Augustinova učení však vyšli pozdější reformátoři, kteří zase příliš zdůrazňovali Boží milost na úkor lidské snahy. O tom, ale v některém z dalších pokračování.

Pro toto období nejsou jen charakteristické vnitřní zápasy o čistotu víry, ale také základy mnišského hnutí, tedy snahy o život podle evangelijních rad.

 

Mnišství

Již v rané době vytryskly drobné praménky a spojily se v mohutný proud hnutí. Tato naprostá odevzdanost Bohu nesmí být ovšem chápána jako útěk od masy lidí, ze světa. Církev tuto snahu o dokonalost vždy podporovala, ale nekladla ji jako povinnost. Také zde se objevovala bludná učení (hereze): např. enkratité hlásali, že se všichni křesťané musí zdržovat manželství.

Velkými postavami mnišství byli Antonín, Pachomius, Basil Veliký a Benedikt. Asi nejznámějším a také prvním historicky doloženým poustevníkem byl Antonín, který žil na poušti a bojoval s démony, jak nám to vylíčil sv. Atanáš. Antonín kolem sebe založil společenství poustevníků, eremitů. Naproti tomu zakladatelem klášterního života se stal Pachomius. Ten založil roku 320 první klášter v Tabennisi na Nilu.

Také na východě má mnišství svou hlubokou tradici, která se odvozuje od Basila Velikého, o kterém již byla řeč. Basil dal mnišství řeholi (pravidla mnišského života). Klášterní způsob podle řehole Basila nakonec na východě převládl.

Na západě měl na mnišství velký vliv Augustin svou řeholí, ale ve středověku se dostala do popředí řehole Benedikta. Jeho heslo „Modli se a pracuj.“ zná snad každý.

        P. Zdeněk Mlčoch

 

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: