Jesličky mezi námi

Svatý František Assiský neboli Serafinský sice postavil první jesličky, avšak nebyli to jeho synové, františkáni, kteří u nás šířili jako první tento jímavý vánoční zvyk, nýbrž jezuité. Podnětem k našim jesličkám byly pozdně středověké vánoční hry, jež byly záležitostí často rozpustilých žáků, avšak právě do nich byl pojat také úkon vkládání „Ježíška“ do kolébky a jeho kolébání za veselých projevů a rejů skoro tanečních. Tak tomu bylo i u nás v katolické době předhusitské. Potom přišly husitské bouře, které radikálně odstraňovaly všechen dosavadní vývoj v liturgii a zvycích. Tradici jesliček přerušil Luther, zrušil také „papežence Mikuláše“ a zavedl vánoční strom – symbol zářícího stromu z ráje, ověsil jej světly, jablky a řetězem-hadem. Naproti tomu v katolických oblastech připomínaly starý obyčej vkládání Ježíška do jeslí ony velké skládací oltáře, zvané archy, s umělecky vyřezanými nebo malovanými výjevy narození Páně, což přímo vybízelo napodobit Vánoce v soukromém životě věřících. Byl to jeden z rysů zlidovění zbožnosti a české země byly pro tyto motivy velmi citlivé a přístupné.

Tridentský sněm, který obnovoval všechno, co z katolických hodnot zasypávala protestantská reformace, dal nový, účinný popud i k obnově vánočních zvyků. Proto není divu, že šiřiteli jesliček byli u nás právě ti, kteří nejhorlivěji prováděli tridentskou reformu, opravdoví „tovaryši Ježíšovi“ – jezuité. Do svého hesla „Všechno postavit do Boží služby“ pojali i zapomenutý obyčej stavět jesličky, betlém. Pokud je známo, jezuité postavili první jesličky r. 1560 ve španělské Coimbře, kde byla stará univerzita. Již po dvou letech, roku 1562, jimi překvapili Pražany a postavili v Klementinu imponující betlém s postavami apoštolů v životní velikosti. Nad betlémem se vznášel Bůh Otec obklopený anděly.

Od jezuitů přejali kult jesliček nejprve kapucíni, uvedení do Prahy sv. Vavřincem z Brindisi r. 1599, a po nich teprve františkáni. Tyto tři řády se tak zaujaly pro duchovní obsah vánočních betlémů a jejich umění, že vytvořily z českých zemí misijní území, odkud se stavění jesliček šířilo na sever do Saska, na jih do Uher, na Slovensko, a s vítězstvím rakouských armád nad Turky až do Sedmihrad, pak do Polska, Ukrajiny a moskevského Ruska. A tak se ve všech okolních zemích, jež podléhaly misijnímu vlivu českých jezuitů, kapucínů, františkánů i světských kněží, udržel oblíbený zvyk stavění betlémů neboli jesliček, ať již jsou zvány jakýmikoliv jmény: Krippe, jesle, jesličky, jaselka, betlejak, szopka, vortep.

Císař Josef II. zakázal betlémy v kostelích jako „nedůstojné víry“, tak si je lidé začali stavět doma. To dalo jedinečnou příležitost „betlémářům“, vyrábějícím a prodávajícím na vánočních trzích „betlémky“ a figurky „daráčků“. Především v horských krajích tak vznikl nový zdroj obživy. V úrodné půdě dávné české tradice vznikly naše nejkrásnější a největší betlémy, např. Třebechovický v Podkrkonoší a podobné umělecké výtvory na Českomoravské vrchovině. Roku 1923 byla uspořádána v Praze výstava lidových jesliček, k níž vydala Augusta Rozsypalová své básně, překlady a vánoční úvahy pod názvem „Květy a kvítka z luhů betlémských“. Tiskaři a vydavatelé kalendářů a obrázkových listů se výroby betlémů chopili také a z vystřihovacích jesličkových archů se stala nejoblíbenější vystřihovánka všech dob. Nejdříve šlo o černobílé, ručně kolorované tisky. S rozšířením litografie se objevily betlémy barevné. Snad nejznámějším českým vystřihovacím betlémem je dílo Mikuláše Alše, poprvé vydané v roce 1902. Vůbec první zimní betlém na světě se zasněženou krajinou jsou „Pražské jesličky“ Josefa Weniga z roku 1918. O rok později, v roce 1919, vydal betlém Josef Lada. Z vystřihovacích je dodnes největší „Valašský betlém“, který sestavený má délku 3,65 m.

podle ThDr. Bohumila Zlámala zpracovala Zdeňka Mollinová

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: