Kostel sv. Vavřince

Farní kostel sv. Vavřince, mučedníka na náměstí TGM.

Kostel sv. Vavřince

Farní kostel sv. Vavřince byl postaven někdy po roce 1256 jako kostel nově založeného Dolního města. Nic bližšího se o něm neví až do roku 1324, kdy papež Jan XXII. povolil pražskému kanovníkovi Mikuláši Meinhardovi podržeti si prebendy kostela sv. Prokopa na Starém Brně a kaple sv. Vavřince v Přerově a kostely dáti spravovati způsobilým prokurátorem. Při kostele sv. Vavřince byl tímto správcem roku 1331 plebán (farář) magistr Petr z Bílovce. Patronát kostela držel český král a tak Karel IV. požádal roku 1346 papeže Klimenta VI., aby kaple sv. Vavřince (její důchody) byla připojena ke kůru P. Marie pražských mansionářů (kůrových zpěváků) pro jejich lepší zaopatření, a papež jeho žádosti 9. května 1346 vyhověl.

V husitských válkách byl Přerov dobyt v červenci 1423 a znovu v roce 1430. Město obsadily oddíly husitského hejtmana Voka ze Sovince. Když Vok uznal roku 1436 Zikmunda za krále, směl si získané statky podržet. Městu Přerovu pak Zikmund udělil patronátní právo, totiž voliti si kněze, a biskup Albrecht povolil přerovským přijímání pod obojí způsobou, jak to připouštěla basilejská kompaktáta.

Privilegia potvrdili Přerovu i další panovníci a noví zástavní držitelé. Roku 1475 získal Přerov Vilém z Pernštejna a ten prosadil, že mu byl roku 1487 králem „dán v dědictví hrad i město Přerov, vsi Šířava, Předmostí a Lhota a manové k hradu přerovskému hledící ve vsi Čechách“.

Pernštejnská vrchnost značně podporovala Jednotu bratrskou, která se ve městě výrazně vzmáhala na úkor utrakvistů. Katolíci „strany římské“ ve městě prakticky neexistovali, takže papežský inkvizitor Jindřich Institoris, který roku 1502 diskutoval přímo s Bratřími v dominikánském klášteře v Olomouci, považoval Přerov za důležité centrum protivníků katolicismu.

Roku 1525 „stal se v Přerově základ kostela nového“ – to byl zřejmě nový farní kostel sv. Vavřince v té podobě, kterou nám zachoval Willenbergerův dřevoryt. Farář tehdy dostával od obce přerovské plat 50 kop grošů ročně, džber piva z každé várky městského pivovaru a palivové dříví pro kuchyni, obročí patřily také role, louka a zahrada. Ze Šířavy mu náležel obilný desátek 93 1/4 měřice žita a ovsa.

Porážka českých stavů na Bílé Hoře se bezprostředně nedotkla majitele Přerova Karla staršího ze Žerotína, takže mu nikdo nebránil, aby roku 1624 vypovězeného přerovského faráře Pavla Kubicia a další evangelické kněze ze svých panství „dal bezpečně až do Uherské Skalice vyprovoditi“ a podobně se také o tři roky později postaral o bezpečí vypovězených Bratří. Politická situace se však s pokračující válkou stále přiostřovala a rekatolizační tlaky podle zásady „Cuius regio – eius religio“ narůstaly. 21. září 1629 se mimořádný zplnomocněný císařský komisař na Moravě kardinál Ditrichštejn otázal přerovských, zda „mají od starodávna právo podací, a když ano, aby mu do čtrnácti dnů pořádného a jistého kněze presentovali, jinak že sám náležitého faráře jim ustanoví“. Obec tak bezpochyby neučinila, protože již 19. října 1629 sem byl ustanoven dosavadní farář v Lipníku Jan Tančík.

Jeho situace nebyla jednoduchá. Pomáhali mu sice kazatelé z olomoucké jezuitské koleje, takže se mohl pochlubit jistými výsledky v získávání nekatolíků a jejich návraty do církve římskokatolické, ale městská rada využila nejistých dob a jeho neinformovanosti, takže nedostával dohodnutý plat, dokonce prý mu ani nepředali nádobí patřící kostelu. Prožil s Přerovem strašné vyplenění za švédského vpádu a když jej roku 1643 opouštěl, mluvil o půl čtrnácta roku marného úsilí.

Farní kostel i fara vyhořely 16. června 1642, kdy švédské oddíly dobyly Dolní město a celé je vypálily, tehdy se roztavily i zvony na věžích.

Pro nedostatek domácího kléru nebyl po Tančíkově odchodu do města dosazen žádný katolický duchovní. Jediným přerovským kostelem zůstal kostel na Šířavě a teprve roku 1647 tu začali působit čtyři polští kněží. Až roku 1651 sem byl ustanoven P. Adam Bartíček, jenže zemřel už v roce 1653 a do roku 1656 neměl Přerov duchovního správce. Na úpěnlivou prosbu o kněze biskup Leopold I. Vilém jmenoval přerovským farářem Fridricha Auschwitzera.

Během deseti let jeho působení byl farní kostel opraven. Klenutý zůstal pouze presbytář, loď měla jen jednoduchý trámový strop. V kostele byly tři oltáře. Věž „sáhala jen potud co zdivo“, ale byl v ní konečně zavěšen první nový zvon.

Střety mezi duchovními správci a městskou radou pokračovaly dál. Když roku 1698 odcházel farář Jan Komorník na nové působiště, připomněl v kázání na rozloučenou, že „netoliko na jednu dvě míle, ale řkouc po celé Moravě známo jest, jaké v Přerově rozpustilosti, nesvornosti a ustavičné hádky jak s vrchností světskou tak duchovní jsou...“

Dá se říci, že od základu znova se v Přerově začalo od roku 1716, kdy po strašné epidemii moru zůstalo prý z původních 1034 obyvatel jen 82 osob. Zásahem vrchnosti byl Přerov nově dosídlen a farář a děkan Jiří Doležel uskutečnil odkaz svých předchůdců a pustil se do přestavby farního kostela. Stavbu však dokončil až jeho nástupce František Nedomann, od jehož doby se farní kostel až na přístavbu kaple Božího Hrobu stavebně dodnes nijak nezměnil.

R. 1810 musel kostel odevzdat veškeré zlaté a stříbrné nádobí a ozdoby na úhradu státního dluhu. Zvony, odvezené poprvé v první světové válce, nahrazené roku 1924 a opět odebrané roku 1942, se dodnes nepodařilo nahradit. Místo nich visí na věži jeden ze zvonů zrušeného biskupského kostela sv. Petra a Pavla v Olomouci, který se k nám dostal ze zničeného kostela sv. Anny ve Staré Vodě. Novodobí vandalové se nijak neliší od těch, kteří zničili Přerov v létě 1643.

Autor: Zdeňka Mollinová

Druhy obsahu: