Rosteme ve víře - sakrální architektura

Sakrální stavby na Pražském hradě

2. část

V minulém čísle jsme pojednali o katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. V tomto čísle představím ostatní sakrální stavby. Text o bazilice sv. Jiří pochází z knihy Staropražské pověsti a legendy od Julia Košnáře. Text jsme lehce upravili a převedli do moderní češtiny. Mapku s popisem míst, o nichž budeme hovořit, naleznete pro připomenutí v minulém - prosincovém čísle Slova.

 

Bazilika sv. Jiří s areálem zrušeného kláštera

Kostel sv. Jiří na Pražském hradě je všeobecně považován za nejstarší dochovaný chrám v Praze. Ani tento kostel není původní. Není pochybnosti, že první kostelík (snad je to nynější krypta, nazývaná kaplí sv. Mikuláše, pod presbytářem) vystavěl kníže Vratislav, syn prvního křesťanského knížete a jeho manželky Ludmily. Tento kostel byl nahrazen větším, když zde blahoslavená Mlada (sestra Boleslava II.), založila po roce 973 klášter benediktinek, do kterého pak sama vstoupila. Tehdy zřejmě nechala upravit původní kostel, aby vyhovoval potřebám kláštera. Bohužel i tento chrám vyhořel v roce 1142 při dobývání hradu Konrádem Znojemským, který zapálil dřevěné hradby kolem kostela. Když byla abatyší Anežka, sestra krále Přemysla Otakara I. (1200 – 1228), byl již kostel znovu vyzdoben. Roku 1541 postihla chrám další pohroma – požár, při kterém shořel celý Pražský hrad i s větší částí Malé Strany. Proto bylo nutné kostel znovu opravovat a při této přestavbě byly provedeny velké změny, které ukazuje i průčelí pocházející z té doby.

V klášteře byly vychovávány dcery českých králů a bohatých šlechticů. Řeholnice šily mešní roucha, nad nimiž žasl i papež, který je od sester dostal darem v 10. století.

Karel IV., který při kostele postavil vysokou kapli sv. Ludmily (tělo světice odpočívalo do té doby v menší kapli u jižní věže nebo ve věži samé), propůjčil abatyši svatojiřského kláštera knížecí hodnost a právo spolukorunovat české královny. Tak to bylo po staletí, dokud Josef II. klášter i kostel v roce 1982 nezrušil. Památná svatyně od té doby pustla, celé zařízení bylo rozkradeno, ale chrám byl v nedávných letech jakž takž opraven (kniha vyšla v roce 1933 – pozn. red).

V kostele jsou pohřbena česká knížata Bořivoj I. (jeho tělo bylo prý přeneseno Vratislavem), jeho synové Spytihněv a Vratislav a také Boleslav pobožný. V jihovýchodní kapli, do které se vchází z presbytáře, je nádherný náhrobek s tělem svaté Ludmily, o které se zachovaly tyto pověsti:

V kostele sv. Jiří visí po levé (severní) straně hlavního oltáře starobylý kříž, který se vždy potil krví, když měl umřít některý člen právě panujícího přemyslovského rodu. Tak to bylo i za sv. Ludmily, která se před ním ráda modlila. Když se pod ním jednou modlila, tak jí spadla na čelo krůpěj z Kristova těla. Ludmila se polekala, zvedla hlavu, ale kvůli tmě nic neviděla. Po chvíli se jí zdálo, že vidí své komnaty na Tetíně, a že slyší bušení na dveře a cinkot zbraní. Světice omdlela a spadla na zem. Když ji služebné vzkřísily, tak se jí ptaly, co ji tak rozrušilo. Svatá kněžna správně tušila, že je to znamení blízké a násilné smrti, kterou jako mučednice podstoupila na hradě Tetíně, kde se uchýlila před Drahomírou. Na Tetíně na hřbitově u kostela sv. Kateřiny byla několik let pochována.

Když se sv. Václav ujal vlády, rozhodl se, že nechá převézt do Prahy tělo své drahé babičky, která ho vychovala. Vyslal tedy na Tetín posly s knězem Pavlem (bývalým kaplanem sv. Ludmily). Poslové začali odkrývat hrob a našli shnilé víko rakve, a proto chtěli přestat s prací. Pavel odtrhl víko, až při tom upadl. Ukázalo se, že tělo sv. Ludmily je zcela neporušené. Při převozu těla vzal s sebou kněz Pavel i kámen pokropený krví světice, která na něj padla, když umírala. Kámen je vystaven ve zvláštním výklenku ve zdi kaple, ve které je Ludmila pohřbena (kaple sv. Ludmily je na obrázku – pozn. red.).

Na tetínském hřbitově, kde bylo původně pochováno tělo sv. Ludmily, se od té doby nepohřbívalo. Kdykoliv tam někoho pochovali, jeho tělo bylo v noci vytrženo ze země. Pro místní lid byl zřízen zvláštní hřbitov při tamním kostelíku sv. Michala, vzdáleném asi půl hodiny.

Při kostele sv. Jiří byl zřízen hřbitov, na kterém bylo podle vlastního přání pochováno mnoho vzácných lidí, kteří chtěli po smrti odpočívat blízko této starobylé svatyně, v jejíchž kryptách jsou ostatky tolika domnělých svatých.

 

Kostel Všech svatých

Kostel Všech svatých na Pražském hradě nechal založit král Přemysl Otakar II. v roce 1263 jako královskou kapli. Kostel je umístěn v budově Starého královské paláce a sousedí s Vladislavským sálem. Karel IV. nechal původní kapli přebudovat Petrem Parléřem na bohatě zdobenou dvoupatrovou jednolodní gotickou stavbu, podle královské kaple Sainte Chapelle (kaple v paláci francouzského krále sv. Luvíka).

 

 

Kostel Všech svatých byl poničen při požáru roku 1541, kdy z něj zbyly pouze obvodové zdi. Kostel byl obnoven sestrou krále Rudolfa II. v roce 1580. Obnovená kaple byla vysvěcena 20. 8. 1580 arcibiskupem Antonínem Brusem z Mohelnice. Kostel má gotický presbytář, renesanční loď s dvěma kaplemi. Vnitřní  zařízení  je barokní. Kůr je pravděpodobně dílem K. I. Dienzenhofera. Na kůr se dá projít z Vladislavského sálu. Barokní varhany byly do kostela přeneseny r. 1969 z kostela ve Skapcích.

V roce 1588 byly do kostela přeneseny ze Sázavy ostatky sv. Prokopa. O necelé dvě staletí později (v roce 1768), byly ostatky přemístěny ze středu presbytáře do boční kaple, kde jsou dodnes. Od roku 1788 sloužil kostel jako kaple Tereziánského ústavu šlechtičen, který sídlil v nedalekém paláci. Ústav založila Marie Terezie v roce 1755.

Dne 8. 1. 1339 Karel IV. jako markrabě moravský založil v Praze kapitulu (sbor kněží, který se stará o bohoslužbu u katedrálního nebo kolegiátního kostela). Kanovníky byli mistři (profesoři) z Karlovy koleje. Zakládací listina určovala, že kanovníci nemají mít mnoho bohoslužeb, aby se mohli věnovat potřebám studentů. Probošt (představený kapituly) a později i děkan (zástupce probošta) kapituly směli nosit pontifikálie (mitru, berlu, pektorál, prsten, pontifikální rukavice, punčochy a střevíce). Kapitula byla třikrát obnovena (v letech 1623, 1884 a 1987). V současnosti jsou obvykle kanovníky (členy kapituly) kněží, kteří působí v akademické sféře. Každou neděli odpoledne je v kostele Všech svatých mše svatá.

 

Kaple sv. Kříže

Kaple sv. Kříže stojí na II. nádvoří Pražského hradu a přiléhá k jižnímu křídlu Nového paláce. Byla postavena při přestavbě hradu za Marie Terezie v letech 1756 – 1764. Autorem oltářního obrazu Krista na kříži je František A. Palko. Obraz vznikl v roce 1762. Později byla kaple přestavěna v klasicistním slohu v letech 1852 – 1856. V té době proběhly barokní úpravy interiéru a osazení soch sv. Petra a Pavla do jejího severního průčelí.

Mezi roky 1960 – 1963 byla kaple přebudována, aby zde mohla být expozice Svatovítského pokladu. Expozice byla instalována v roce 1961 a byla zde do roku 1989. Po Sametové revoluci byla kaple z bez-pečnostních důvodů uzavřena. V roce 2011 se do kaple vrátila expozice části svatovítského pokladu. Otevření expozice je plánováno do roku 2021. Vystaveno je celkem 139 předmětů. Součástí expozice nejsou předměty (převážně relikviáře), které se používají při liturgii. Poklad celkem obsahuje více než 400 položek.

 

Svatovítský poklad

V trezorech katedrály sv. Víta leží poklad, jehož hodnotu nelze vyčíslit. Nejcennější z celého pokladu jsou ostatky svatých. Lidé je z úcty dávali do zlata, neboť nic dražšího neměli. Počátky pokladu sahají do doby knížete Václava (relikvie sv. Víta). První evidence pokladu je z roku 1069. Asi nejvíce relikvií přibylo do pokladu za vlády Karla IV., velkého ctitele ostatků svatých. Karel získal do pokladu spoustu vzácných relikvií, např. lebku sv. Lukáše. Je malým zázrakem, že se tak velká část pokladu uchovala přes všechny pohnuté časy až do dnešní doby.

O pokladu pojednává publikace A. Podlahy a E. Šittlera Chrámový poklad u sv. Víta, jeho dějiny a popis. V souvislosti s expozicí části pokladu vyšel v péči Ivany Kyzorové Katalog Svatovítského pokladu (dle dostupných informací obsahuje pouze položky z expozice). Historii pokladu můžete najít na stránkách Metropolitní kapituly http://www.mekapha.cz.

Představovat zde korunovační klenoty, by – dle našeho názoru – bylo nošením dříví do lesa. Podle dr. Herdy (vedoucí oddělení uměleckých sbírek Hradu) je nejcennějším předmětem tzv. Korunovační kříž: „Obsahuje předměty Kristova umučení. Byl pořízen Karlem IV. a už za jeho vlády byl kříž považován za nejvýznačnější předmět království, ještě před svatováclavskou korunou."

Korunovační kříž je z ryzího zlata, je asi 62,5 cm vysoký. Příčné břevno měří 41,5 cm. Kříž byl zhotoven kolem roku 1354. Od počátku 16. stol. byl stavěn na oltář při korunovaci. Z vůle Karla IV. měl být trvale uložen na Karlštejně. O důležitosti kříže pro císaře svědčí i fakt, že ho nechal opatřit třicetikilovým podstavcem ze zlata. Karel dobře věděl, že v případě války je nutné zaplatit armádu (králové běžně brávali na žold ze svatovítského pokladu).

Kříž v sobě obsahuje relikvie, vztahující se ke Kristově umučení: dřevo kříže, dva trny, část hřebu, provazu a houby. Relikvie jsou uloženy ve schránkách zakrytých křišťálem. Kříž je zdoben 22 modrými kameny a 12 pravými perlami. V kříži jsou zasazeny kameje (drobné sochy z polodrahokamů). V kříži je šest velkých achátových kamejí a jedna safírová s řezbou Kristovy tváře (41 x 26 mm).

V roce 2003 byl proveden restaurátorský průzkum a při té příležitost vyšel v časopise National Geographic obsáhlý článek o této relikvii. Kříž jsme také mohli vidět ve filmu Ďáblova lest. Více informací najdete na internetových stránkách http://www.korunovacni-klenoty.cz.

 

Zrušený kostel Panny Marie

Jednolodní kostelík zasvěcený Panně Marii nechal postavit v letech 882 – 884 kníže Bořivoj I. Byla to nejstarší sakrální stavba v Praze a druhá nejstarší v Čechách. Kostel tvořila obdélníková loď s půlkruhovou apsidou, která byla zvenku polygonální (mnohoúhelníková). Měl rozměry zhruba 7,5 x 6 m. V kostele se našly zbytky hrobky přemyslovských knížat. Byl zde pohřben Spytihněv I. s manželkou. Kostel byl přestavěn v 11. století a ve 13. století vyhořel a nebyl obnoven. Ze severní části kostela se zachovaly zbytky zdiva, část opukové podlahy a základy oltáře. Tyto pozůstatky kostela se nacházejí v Obrazárně Pražského hradu vedle průjezdu mezi II. a IV. hradním nádvořím.

František Ponížil, jáhen

 

 

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: